První marmeládu jsem uvařila v sedmičce

Jak na svět přicházel zápal pro život plný nadšení a vášně 

Vzpomínky jsou tak živé, jako by byly včerejší a ještě teplé. A chutnají stejně úžasně, jako ta moje první marmeláda z onoho léta, kdy jsem ukončila sedmou třídu. Prázdniny na Šumavě vždycky byly příslibem něčeho výjimečného, senzačního a plného neotřepaných zážitků.

Bylo mi třináct a já netoužila po ničem jiném, než se motat své babičce v kuchyni. Ze všeho nejvíce jsem obdivovala její talent z minima ingrediencí vykouzlit maximum gurmánských zážitků. Místo času stráveného s kamarádkami u rybníka, čtením dívčích časopisů a lapání slunečních paprsků na své dospívající tělíčko, jsem studovala Magdalénu Rettigovou.


Bylo to zároveň poslední léto, kdy ještě děda žil. Snad právě proto si pamatuji ten čas do sebe menších detailů a každičká chvilka je hluboce zakořeněná v mém srdci. Nebyl to jen tak nějaký obyčejný děda, v mých očích byl dědečkem kouzelným. Všechno, co dělal bylo s velikánským nadšením, zápalem a vášní.

Babička tehdy na pár dní odcestovala za svou nemocnou sestrou až do Chebu a nechala nám dvěma na starosti celé hospodářství.  Zůstali jsme s dědečkem na chalupě uprostřed té nejkrásnější přírody v Pošumaví úplně sami.

Zahrada voněla dozrávajícími plody rybízu, angreštu a jahod. Zvala nás k návštěvě a pobízela ke sklizni své úrody. Děda byl všechno možné, jen ne kuchař. Vyráběl ty nejkrásnější košíky v širém okolí a spřádal ovčí vlnu na kolovrátku, aby nám mohla babička při dlouhých zimních večerech uplést teplé svetry. Postavit se k plotně a zpracovat obrovskou haldu ovoce na marmeládu nebo kompoty však nesvedl. 


Pomocnou ruku nabídla Magdaléna v jejích osvědčených receptech. 


Díky jejímu perfektně navádějícímu postupu a svému dosavadnímu umu poháněného vášní jsem uvařila svou první  marmeládu. Z jahod, malin a rybízu jsme společnými silami vyrobili kompoty. Zbyl angrešt, který jsem si zkrátka v cukrovém nálevu představit nedokázala. A tak se zrodil nápad na domácí angreštovou! Jednoduchý a srozumitelný recept byl výtečným vodítkem k dokonalému výsledku.

V jednoduchosti je krása, v kráse zdraví a v něm pak obrovská síla


Ručně trhané bobulky angreštu povařené s medem, propasírované přes sítko a zavařené v úhledných skleničkách byly chloubou nejen naší skromné spíže, ale získaly svou popularitu i  mezi babiččinými kamarádkami ze vsi. Vybavuji si jeden z večerů, kdy se u společného draní peří moje marmeláda otevřela a podávala k čerstvým domácím koblížkům. Tehdy jedna naše sousedka pronesla onu osudnou větu: "děvče, ty si budeš muset jednou otevřít marmeládovou dílnu". Tehdy jsem se tomu zasmála a slova paní Lidušky v sobě nechala usnout. Dnes bych tomu dala spíše sloveso UZRÁT.


Angreštová položila stavební kámen k mé celoživotní vášni


Toho léta jsem neměla ani tušení, že právě ona angreštová marmeláda postavila základy mým budoucím podnikatelským aktivitám. Zpracování ovoce do lahodných marmelád se stalo mou velkou vášní a ruku v ruce mě provází i na svých cestách. 

Receptem na slavnou angreštovou podle Magdaleny Dobromily se můžete inspirovat zde:

Ne zcela zralý angrešt očistěte a zbavte stopek. Vložte do hrnce (nejlépe kameninového) a uvařte ho do měkka. Vodu sceďte a angrešt prolisujte přes sítko. Připravte tolik cukru, co váží propasírovaná angreštová hmota. Obě ingredience vraťte do hrnce a svařte do husté marmelády. Naběračkou nandejte vařenou angreštovou směs do skleniček, dobře uzavřete a sterilujte při teplotě 80 °C po dobu 20 minut. Skleničky nechte vychladnout a uskladněte do temné a chladné spíže.

PS: vždycky říkávám, že na skvělém výsledku marmelády závisí tři věci: kvalitní ovoce, jedinečná vášeň a nádoba, ve které ji vaříte. Ostatní se doladí chutí a inspirací. 

Já jsem svou první angreštovou sladila medem! Nevím, kde se tehdy zrodil ten nápad, ale zkrátka jsem bílý cukr (netuším, zda byl tehdy na našem trhu již třtinový - psal se rok 1989) nahradila naším tekutým zlatem. Možná ve spíži cukr chyběl anebo byl med blíž po ruce. Ať tak či onak, experimentování jsem se už tehdy nebála a pro dobrý nápad nemusela chodit daleko. 

Med jsem milovala už od dětství, kdy jej babička používala v domácím léčitelství jako přírodní antibiotikum. Takový VŠELÉK na kdejaké neduhy.

Na konci léta děda zemřel. Spolu s ním jsem do svých vzpomínek založila i angreštovou marmeládu, kterou jsem od té doby skutečně nevařila. To byl také poslední rok, kdy angreštové keře na zahradě vydaly svou úrodu. Uložily se k zimními spánku a ani síla jarního sluníčka v nich nedokázala vzkřísit nový život.

PS: v časech mého dospívání, tedy době předunijní, se rozdíl mezi marmeládou a džemem příliš neřešil. Mnoho let oba názvy žily vedle sebe jako synonyma. V dětství jsem žila s marmeládou z jakéhokoliv ovoce, nově dle právních předpisů žiji s angreštovým džemem.


Vášeň k sladkým marmeládám a džemům ve mně však nikdy neuhasla. 


Pečuji o ni jako o nejcennější zdroj svého talentu a umu. Od jara do podzimu džemuji a marmeláduji vše, co se dá. 

Navařila jsem snad stovky skleniček sladkých džemů. Od jahodového, přes rybízový, mirabelkový, rebarborový, jablkový, hruškový, z kiwi, khaki, jablečný, hruškový, švestkový, třešňový, až po džem z plátků růží, který jsem se naučila v Turecku.

Zprvu jsem to brala jen jako velké hobby a zásobovala svou ruční výrobou kamarádky, přátelé a manželovi firemní partnery. Skvělou příležitostí byly svátky, narozeniny, oslavy nebo různé pracovní meetingy, kde HAND MADE vítězily nad propiskami, tuctovými kalendáři a jinými prezenty darovanými spíše z nutnosti.

Čerstvé ovoce ze zahrádky pěkně uložené ve skleničkách dělalo radost a přinášelo potěšení pro tělo i duši. Pořádný kus čisté přírody, který měl přirozenou vůni i chuť plodů. Žádné náhražky, umělá dochucovadla a kila konzervantů. Všechno pěkně NATURE!


Počátky mnohdy bývaly pokus-omyl.


Žádný učený z nebe nespadl. I já patřím mezi věčné studenty džemové a marmeládové akademie. S každou novou várkou se učím novým věcem. I když použiji stejné ovoce, pokaždé se chová jinak. Může obsahovat větší nebo naopak menší podíl vody. Je kyselejší nebo naopak má cukernatost vysokou a doslazovat jej už není tolik potřeba. I velikostí se odlišuje. Moje listopadové jahody oproti těm květnovým vypadají jako lesní. Je to jedna odrůda, která plodí od května do listopadu (pokud je dostatek sluníčka) a přesto v každém měsíci chutná a vypadá jinak.

Uvařený džem a marmeláda jsou tak pokaždé originální a jedinečné. 

Než jsem vychytala svou CITRONOVOU, pár várek skončilo v kompostu. A to byly prosím pěkně i citrony v té nejlepší BIO kvalitě dovezené přímo z Itálie. 

Občas se mi podařilo džem "přetáhnout" a místo lákavé voňavé pochoutky na mě z hrnce koukal nevzhledný pomačkaný rosol.

Hodně mých výrobků obsahuje náš med z Pošumaví


I tohle byla pro mě vysoká marmeládová! 


Doladit naše tekuté zlato s klenoty zahrady býval kumšt. Hustý džem se nechal naředit přírodní ovocnou šťávou, řídký jsem musela dolaďovat přírodním citrusovým pektinem. A nepřála bych vám vidět a nakonec čistit dno hrnce, když se směs připálila. Míchat, míchat a míchat. Nepotřebuji žádnou posilovnu, svaly na rukou se mi rýsují díky vařečce.

Vychytávku na nepřipalování jsem objevila v měděném hrnci určeném přímo na vaření sladkých dobrot. Marmelády a džemy vařím v hrncích s rodinnou tradicí. Pravý měďák pochází z Francie, kde se výrobou marmeládových hrnců zabývá rodinná firma více než jedno sto třicet let. Kameňák na švestky a povidla se pro změnu dědí v naší rodině z generace na generaci dobrých sto dvacet let.


Dovolené trávím  (nejen) na vlnách ochutnávek ovoce ve skleničce.


Kdykoliv někam vycestuji, první, po čem koukám a ochutnávám, jsou tamní marmelády a džemy. Nemyslím tím supermarketové, ale farmářské. Na Egejské riviéře jsem se zamilovala do růžové a podstoupila tam školu zpracování růží do podoby sladkostí nejen džemových. 


Marmelády propojily mou vášeň s byznysem

 

Od roku 2005, kdy jsem založila svou první firmu, jsem marmelády a džemy vařila v našem rodinném hotelu. Nejprve jen tak pro radost a pro své hosty k lahodným snídaním. Později se začaly prodávat sami. Lidé si je odváželi jako jedlé suvenýry z cest nebo si jen tak chtěli doma připomínat báječnou atmosféru z Pošumaví.

Nejlepším marketingem byly přímé ochutnávky. Jak během snídaní k čerstvému pečivu, tak i na lahodných palačinkách nebo poctivých dezertech.

V létě roku 2015 jsem navařila rekordní počet skleniček plných sladkého ovoce a lahví bylinkových sirupů. Spotřebovala jsem k němu neuvěřitelných 80 kilogramů medu a 60 kg cukru. Ke konci sezóny bylo vyprodáno nebo věnováno s láskou těm, které mám na světě nejraději.

Dostala jsem se tak krůček po krůčku k řešení originálních balení dárků z mé dílny jednoduše a rychle pomocí recyklace již nepotřebného materiálu, jehož osud by skončil v odpadkovém koši. 

S trochou kreativity a fantazie tak udělal radost ještě spoustě dalším lidičkám.

Před třemi lety, když zemřela i moje babička, jsem provoz hotelu ukončila a rozhodla se cestovat, studovat a poznávat. Marmelády a džemy vařím však stále. Ze svých cest si domů vozím skleničky plné lahodných chutí, vůní a vzpomínek. Džem a marmeláda chutnají nejlépe z míst, odkud ovoce pochází. Na místě je s láskou zpracovávám, vkládám do nich úžasnou atmosféru tamního kraje i pořádný kus své duše.

Ochutnejte kousek ovocného ráje z Pošumaví a darujte všednímu dni nevšední sladký skvost.